3 minuty čtení
Před samotným šampionátem na Slovensku a v Maďarsku se jim příliš šancí nedávalo. Houževnatý tým čekali ve skupině mistři Evropy s vicemistry světa a hrálo se jen o dvě postupová místa. Přesto házenkáři České republiky před fantastickou atmosférou nadchli házenkářskou Evropu.
Soutěže o ceny a další zajímavosti najdete na našich sociálních sítích Facebooku a Instagramu.
Španěly naši reprezentanti pod koučem Rastislavem Trtíkem trápili až do konce, následně smázli Bosnu a Hercegovinu a na závěr se Švédy, které potřebovali k postupu porazit, remizovali 27:27. Vůbec poprvé v historii jsme tak se Seveřany neprohráli, k postupu do další fáze chyběl jediný gól… Jak bude na turnaj vzpomínat, kam až to může současná silná generace dotáhnout, nebo co očekává od dalších šampionátů, jsme se zeptali reprezentačního pivota Leoše Petrovského.
Jak těžko se s odstupem pár dní kouše, že jste z tak těžké skupiny nepostoupili o jediný gól?
Pořád je to těžké, cítím z toho stále vnitřní hořkost, protože to bylo strašně blízko, chyběl malinký kousek. Abych se přiznal, tak se zatím na pokračování mistrovství Evropy nekoukám. Jsem rád, že jsem zpátky s rodinou, ale člověk to má pořád v hlavě.
Přitom před vámi byla obrovská kvalita v podobě Španělů a Švédů…
Přesně tak, navíc nám ta příprava nezačala vůbec dobře. Sešli jsme se 2. ledna a hned nám vyšly dva pozitivní testy – jeden hráč a jeden fyzioterapeut, takže jsme spolu měli jeden trénink a hned šli na pět dní do izolace. Pak navíc následovala ta izolace pouze s tréninky, takže to bylo docela náročné. Sami jsme se toho báli, když jsme sledovali, jak ostatní týmy mezi sebou hrají, mají přípravné turnaje a my nic. Nevěděli jsme, co od toho čekat.
My jsme ale měli neskutečnou partu a strašně jsme se semkli. Na reprezentaci je tedy vždycky dobrá parta, ale tohle bylo extrémní, jak jsme při sobě drželi. Myslím, že to pak na hřišti bylo vidět. Odvezl jsem si odtud výborné vzpomínky na všechno – skvělou partu, parádní zápasy i fanoušky, kteří nás přijeli podpořit. Také to neměli jednoduché, byla omezená kapacita, do toho ta doba covidu, a přesto nás tam neskutečně hnali dopředu. Vytvořili skvělou atmosféru, my tam byli jako doma.
Už když jste jeli před zápasem se Švédy na stadion, doprovázeli vás čeští fanoušci, jako kdyby se turnaj opravdu hrál v Praze nebo Ostravě. Jak jste to vnímali?
To bylo super. Přišli tam fanoušci, zapálili světlice. Já ze srandy říkal, že to bylo jak Nagano. Dopředu jsme o tom nevěděli, ale když jsme se scházeli dole na hotelu, už jsme je viděli před ním. Ptali jsme se, co a jak, protože jsme s nimi nemohli jít kvůli bublině do úplného kontaktu. Ale bylo to neskutečné, řvali „Česko, do toho!“ už před zápasem a pak v té hale, to se nedá popsat.
Další šampionáty se hrají pro naše fanoušky opět ve výborných destinacích. Mistrovství světa v roce 2023 totiž hostí Švédsko s nedalekým Polskem a mistrovství Evropy 2024 pak dokonce Německo. Je to pro vás speciální motivace?
Samozřejmě, kdyby nám třeba vyšlo, že bychom hráli v Katovicích, to je kousek za hranicemi. Myslím, že ten náš fanouškovský základ ale přijede skoro kamkoliv, pak už bude záležet, jak to v Čechách bude mediálně prezentováno. Snad už bude po covidu a bude moct být zaplněná celá hala. Ale nepředbíhejme, nejdřív se tam musíme dostat. Prvním velkým úkolem je zvládnout baráž.
Kam až to podle vás může současná generace dotáhnout?
Tahle parta je fakt silná, táhneme za jeden provaz. Už teď jsme tady měli hodně mladé kluky jako jsou Piroch nebo Klíma. Teprve mají úplně všechno před sebou a už teď hrají fakt výborně. Když budou takhle pokračovat dál, bůhví, kde se zastavíme. Ale musíme jít krůček po krůčku, každé mistrovství může být jiné. Hned v další kvalifikaci můžeme klidně narazit i na těžké soupeře jako Portugalce nebo Maďary.
Dá se vůbec národní tým porovnávat s působením v klubu?
Každá reprezentační akce je specifická. Za národní tým je to vždycky jiné, protože se sejdou nejlepší házenkáři z celé republiky a každou sekundu bojujete o to, abyste v reprezentaci mohl hrát. Nevypustíte jedinou situaci, jediný míč na tréninku. Chcete ukázat, že jste nejlepší na svém postu, pořád to musíte trenérovi dokazovat, aby vás pozval i příště. V klubu je to přece jen jiné, protože tam máte nějakou pozici a člověk už ví, kdy může lehce polevit. Klubová sezona je dlouhá a nedá se odehrát taková porce zápasů na 120 procent. Když to jde, člověk někde občas poleví, to v nároďáku neexistuje.
Sám hrajete za Lübbecke v Německu, což je házenkářská bašta. Dokážete si představit, jak tam bude vypadat následné mistrovství Evropy?
Samozřejmě, že to tam bude stát za to. Když tam přijde do haly deset tisíc lidí, je to znát. Když je menší hala, je vždycky vyprodaná. Ale Němci jsou spíš takoví střídmější, většinou si složí ty kartonové papíry, kterými pak mlátí a tím fandí. Věřím, že Češi jsou schopni udělat v polovině lidí větší bordel. Nikdy nezapomenu na to, když jsme prohrávali na mistrovství v Chorvatsku se Španělskem o 17 gólů a Češi na tribunách zpívali „Mám rád svařené víno červené“. V tom se to nedá srovnat, Češi jsou zkrátka spontánnější.
