8 minut čtení
píše Tomáš Jacečko
Mistrovství světa ve fotbale – už samotná slova znějí senzačně, zvláště pro fanouška fotbalu, jakým jsem já. Katar jako hostitelská země dodává tomu exotický podtón a zároveň i spoustu otazníků, co může fanouškům nabídnout. Přečtěte si, co všechno se mi podařilo zažít a jak vnímám šampionát v této zemi.
Soutěže o ceny a další zajímavosti najdete na našich sociálních sítích Facebooku a Instagramu.
Z dobrovolníka umělec ve VIP
Začalo to již začátkem roku 2021, žádostí o dobrovolnictví, a skončilo to vystupováním v prostorách VIP jako umělec. Tři dny před začátkem MS jsem dorazil do Kataru s partou Slováků a netušíc, co nás čeká, jsme se hned po ubytování vydali do druhého největšího města, Lusail, kde sídlí stadion Lusail Iconic Stadium. Krásný téměř 89tisícový stadion, připomínající zlaté hnízdo, nám nabídl úvodní seznámení s dalšími umělci, kteří tam vystupovali jako hudebníci, tanečníci, mimové.
Hned o dva dny později jsem šel poprvé do akce při slavnostním otevření fanzóny. Na sobě jsem měl masku rozhodčího od slovenské firmy Maskbusters, která kromě ní připravila pro účely šampionátu i legendární postavu Pelého a ještě stále aktivního Portugalce Cristiana Ronalda.
V prostorách, které byly jen na pozvánky, jsem měl poprvé možnost vidět šéfa FIFA Gianniho Infantina, se kterým jsem si rovnou i podal ruku. Nejprve jsem měl smíšené pocity, protože v té době se jeho jméno skloňovalo více negativně než pozitivně. Během šampionátu jsem ho však potkal ještě třikrát, a to už jsme spolu i žertovali
Typickým přísným pohledem se prezentoval Pierluigi Collina, který se později na jedné z afterparty uvolnil, ale o tom nemůžu více psát. Vůbec první známá osobnost, se kterou jsem vyfocen v masce, byl Nasser Al Khater (CEO, MS 2022 v Kataru) – velmi milý chlapík, který byl de facto i poslední, se kterým jsem měl tu čest si (již bez masky) promluvit. Poděkoval nám za skvělou atmosféru, co jsme během MS mezi lidmi vytvářeli.
Kde jsou peníze, tam je cesta
Množství negativních zpráv, které se ze všech stran valilo směrem do Kataru, umocnil i dokument FIFA Uncovered. Inu, já jsem se chtěl soustředit na to, co vidím a zažívám přímo v dějišti. Velmi milí lidé, fantasticky zvládnutá logistika, výborná organizace šampionátu včetně bezpečnostních složek, servisu na stadion i zpět.
Dauhá jako hlavní město mě okouzlila zejména trhem Souq Waqif v centru města. Specifickou atmosféru dotvořenou směsí vůní, barev a arabské muziky doplňovali fanoušci z celého světa. Množství výškových luxusních hotelů a rozestavěných budov dotváří novodobý vzhled Dauhá. Peníze v této zemi skutečné nehrají roli. Důkazem je i to, že zaměstnanci jsou osvobozeni od daní, domácí Katařané neplatí ani za vodu a elektřinu.
To, že peníze nejsou problémem, svědčí i nové metro, které vybudovali během pěti let právě kvůli šampionátu. Město postupně vzniká, rozrůstá se a svou identitu tak jako celá země teprve formuje. Časté jezdění linek mělo za následek rychlý přesun lidí po celém Dauhá.
Čisté ulice, nápomocní lidé a maximálně bezpečný pocit v ulicích byla pozitiva, která si ve vzpomínkách uchovám. Médii propíraná striktní pravidla, útoky policie na fanoušky a neustálé znevažování jiné kultury se přímo na místě projevovaly opačně. Fanoušci chodívali v pantoflích, některé ženy spoře oděné a hlavně se zde mísily kultury, rasy a národnosti se společnou vášní – fotbalem.
Příběhy, které si navždy zapamatuji
Hned při prvním zápase mezi domácím Katarem a Ekvádorem, se mi splnil sen. Před vstupem do VIP přicházeli hosté, které jsem po většině neznal až na moment kdy jsem zůstal beze slova a bez pohybu. Arsène Wenger, ikona mého oblíbeného klubu Arsenal FC. Přistavil se, podal mi ruku, pochválil outfit, než já zpracovával v hlavě, co se děje. Na oplátku jsem mu poděkoval za vše, co pro náš klub udělal. Emoce, které ve mně vzplanuly, se jen těžko dají popsat. Znamenalo to pro mě všechno. V duchu jsem si říkal, že když potkám ještě Thierryho Henryho, můžu jít rovnou spokojený domů.
Z rodiny Kanonýrů jsem měl to štěstí potkat i Gilberta Silvu, Jense Lehmanna, povídat si se Švýcarem Johanem Djourouem, bývalou hráčkou Arsenalu a v současnosti komentátorkou Alex Scott, obráncem Matthewem Upsonem a téměř nonstop seriózním tvrďákem Martinem Keownem. S ním mám velmi příjemný pokec u bazénu, který začal větou: „Martine, mám jen jednu otázku, co si myslíš o Tottenhamu?“, na což mi s překvapeným pohledem odpověděl: „Chlape, to je hloupá otázka, jasné, že ho* no”. Hned jsme se oba zasmáli (konečně jsem ho viděl s úsměvem!) a pokračovali v debatě o podstatnějších věcech (humor). V tom přišla zmiňovaná Alex Scott, která podotkla: „Vypadá to tak, že Arsenal ovládl tento hotel“.
Téměř jsem si zahrál fotbal s Riem Ferdinandem
Kromě zmíněných kanonýrů byl v tomto hotelu ubytován i Gary Lineker, který na mou otázku jak vnímá současný Arsenal odpověděl, že mají fantastické mladé hráče a každým zápasem se zlepšují zejména jako tým. Mimochodem, věděli jste, že Gary, bývalý hráč Tottenhamu, během své 16leté kariéry nikdy nedostal ani jednu žlutou kartu?! S úsměvem řekl, že tehdy to bylo jiné, rozhodčí tolerovali i zákroky na „oranžovou“ a dnes by se mu to vůbec nepovedlo.
Na snídani jsem měl možnost potkávat a popovídat si s hráči jako Alan Shearer, Micah Richards, Danny Murphy, Ashley Williams, Pablo Zabaleta a dalším z řady „tvrďáků“ Rio Ferdinand. Právě s nimi jsme plánovali zápas v prostorách hotelu, kde bylo minifotbalové hřiště. Kluci souhlasili, ale problém byla časová tíseň. Nevadí, příště 😊
Známých osobností přibývalo, seznam by byl opravdu velký. Památný byl i krátký rozhovor s trenérem Saúdské Arábie, Hervé Renardem, kterého jsem potkal na zápase Maroko – Portugalsko (1:0). Ten neskrýval radost z postupu africké země a podotkl:
„Já jsem to říkal, ty týmy mají obrovský potenciál. Takové překvapení ze strany afrických zemí se děje na každém šampionátu. Milují fotbal a mohu s čistým svědomím říci, že pro ně je tento sport minimálně tak důležitý jako pro jakéhokoli fotbalistu z Evropy!“
Snad jediný, s kým jsem si nemluvil ani minutu, byl Samuel Eto’o. S ním mám tedy alespoň fotku, jinak jsem se soustředil na emoci a zážitek, že jsem si s osobnostmi světového fotbalu mohl skutečně popovídat. To mi nikdo nesebere.
Internet hořel, Slováci v maskách byli po celém světě
Od prvního dne naše masky poutaly obrovskou pozornost médií a fanoušků přímo u stadionu. Toho si všimli i samotní zástupci FIFA a postupně nás stále více chtěli právě v prostorách VIP. Naše videa mají na internetu miliony zhlédnutí. Sdíleli nás největší sportovní portály, byli jsme dokonce v hlavních zprávách v Brazílii, kvůli kontroverzní návštěvě prezidentova syna a krátkému videu, jak se s námi na balkoně VIP fotil.
Organizátoři říkali, že po známém „Metroguy“ a chorvatské krásce jsme se právě my, kluci ze Slovenska 🇸🇰, známí jako „Mirror guys“, stali nejpopulárnějšími postavami šampionátu. Lidé se nás ptali, odkud jsme, děti byly uneseny a dospělí si nás fotili hlava-nehlava. Příjemné bylo, že už i v prostorách VIP mě lidé začali oslovovat „Tomi“ a ne „Ref“, což v překladu znamená rozhodčí.
Fanoušci, kteří ovládli šampionát
Po úvodních dnech, jsem si říkal, že už ať přijdou fanoušci z Jižní Ameriky. Je nutno ale zdůraznit, že na prvních zápasech bylo i mnoho lidí, kteří se podíleli na výstavbě samotných stadionů či infrastruktury šampionátu. Tito pracovníci dostali také vstupenku jako vděk za jejich práci.
Přílet zmíněných Jihoameričanů se hned projevil na narůstající atmosféře MS. Pokud bych měl vytvořit žebříček nejlepších fanoušků, tak by ho ovládli asi Maročané a za nimi v těsném závěsu Argentinci a Mexičané. Maročané zažívali euforii a ve městě či na stadionu to bylo cítit.
Fanoušci Argentiny prozpívali celý turnaj. Známé Muchachos bylo slyšet nejen na tribunách ale také v ulicích. Slzy po každém gólu Argentiny a dvojice Maradona – Messi byly typickým rysem těchto fotbalem poblázněných fanoušků. Ne nadarmo je fotbal víc než náboženství. Zklamáním pro mě byli jednoznačně fanoušci z Evropy a naopak již tradiční festival afrických zemí byl zpestřením šampionátu.
Myslím si, že MS v Kataru bylo zorganizovány výborně a ti, kteří tam byli, se fotbalem skutečně bavili. Známé tvrzení „Fotbal spojuje“ se mezi nimi dokonale potvrdilo. Zároveň jsem toho názoru, že v nefotbalové zemi, jako je Katar, by se MS už konat nemělo. Zejména zpočátku tomu chyběl náboj té pravé fotbalové atmosféry. Takovou, jakou umí vytvořit zejména lidé, kteří si nemohou dovolit utratit tak velké peníze na cestu do Kataru.
Už teď se těším na MS 2026 a speciálně na zápasy v Mexiku, resp. zápasy jihoamerických zemí. To bude bláznovství!
