6 minut čtení
Autor: Ladislav Harsányi
Fotbalové EURO bude jedním z hlavních sportovních svátků kalendářního roku 2024. Při příležitosti mistrovství Evropy v Německu jsme si připravili historický seriál o evropských šampionátech. Toto je třetí díl, jehož hlavním tématem bude EURO 1968 v Itálii.
Sledujte nás i na našich sociálních sítích Facebook – Instagram – Tik-Tok
Šampionát s více prvenstvími
Poprvé se hrál šampionát pod hlavičkou mistrovství Evropy (místo Poháru národů) a změnil se i kvalifikační systém. Mužstva rozdělili do osmi skupin, v nichž se setkalo každé s každým doma – venku, přičemž tento systém přetrval s menšími úpravami dodnes. Do kvalifikace se zapojilo 31 zemí (kromě Malty a Islandu), premiéru měla Německá spolková republika.
Právě k Němcům se váže jedna ze senzací kvalifikace: v posledním zápase jim stačilo vyhrát na půdě outsidera Albánie nejtěsnějším rozdílem a postoupili by do čtvrtfinále. Jenže v zápasu gól nepadl (hrálo se s lehkým míčem čínské výroby), a tak ze skupiny postupovala Jugoslávie. Jelikož Britové se stále nechtěli vzdát svého tradičního turnaje čtyř, Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko zařadili do jedné skupiny.
Z ní nakonec horko-těžko postoupili favorizovaní Angličané. V této skupině se zrodil absolutní divácký rekord v historii ME, duel Skotsko – Anglie vidělo 130 711 diváků! A co Československo? Do skupiny dostalo Španělsko, Irsko a Turecko. Vše nasvědčovalo tomu, že o jedinou postupovou příčku se bude bít s obhájcem trofeje Španělskem. A tak to bylo. Československo vyhrálo první tři zápasy s nulou vzadu, v Praze zdolalo i Španěly po dalekonosné střele Alexandra Horvátha.
Přestože v Madridu podlehlo 1:2, stačilo v posledním zápase proti Irsku neprohrát a postup by byl v suchu. V pražském Edenu však kromě Kuny chyběli v týmu hráči Spartaku Trnava (Majerník, Kabát, Adamec), který hrál zápas PVP v Taškentu proti Torpedu Moskva. Naše reprezentace sice vedla v 57. minutě vlastním gólem soupeře, jenže hosté dvěma góly skóre otočili. V prvním „létal“ brankář Antonín Kramerius a druhý se zrodil po kiksu Jana Popluhára, pro kterého to bylo smutné rozloučení jinak skvělou reprezentační kariérou.
Čtvrtfinále se už hrálo k. o. systémem. V souboji úřadujících mistrů světa (Anglie) a Evropy (Španělsko) byl úspěšný Albion. Kvarteto na závěrečný turnaj doplnili Jugoslávie (vyřadila Francie), Itálie (přešlo přes Bulharsko) a SSSR (po zápasech s Maďarskem).
O finalistovi rozhodla mince
Finálový turnaj se hrál od 5. do 10. června 1968 ve třech italských městech: Římě, Neapoli a Florencii. V prvním semifinále se Itálie setkala se SSSR a protože i po 120 minutách byl bezbrankový stav, podle tehdy platných pravidel o postupujícím do finále rozhodl los, přesněji hod mincí. Štěstěna se usmála na Squadru Azzurru. Za jakých okolností, o tom se dočtete více v Zajímavostech níze. O druhém finalistovi rozhodl jugoslávský kanonýr Dragan Džajič, který si pět minut před koncem poradil se třemi anglickými obránci i brankářem Gordonem Banksem (1:0). Mistři světa Angličané se museli spokojit s bronzem po vítězství v zápasu o 3. místo nad SSSR (2:0).
Finále na dvakrát
Finálový duel Itálie – Jugoslávii neměl vítěze, po prodloužení skončil 1:1. Italům však pořádně teklo do kopaček, od 39. minuty prohrávali po gólu Džajiče. V 81. minutě jim však pomohl švýcarský rozhodčí Gottfried Dienst, který ještě posouval jugoslávskou zeď, když se Angelo Domenghini rozběhl zahrát přímý kop a trefil. Rozhodčí gól uznal, skóre se už potom neměnilo. Opakovaný zápas už rozhodla domácí squadra ve svůj prospěch góly Luigiho Rivy a Pitra Anastasiho. Kromě vyhlášeného střelce Rivu byly oporami týmu trenéra Ferrucia Valcareggiho brankář Dino Zoff (dostal jediný gól), zkušený obránce a kapitán Giacinto Facchetti nebo rozehrávač Gianni Rivera (ve finále chyběl pro zranění). Jako velmi dobrý tah se ukázalo zařazení veterána Sandra Mazzolly do opakovaného finále.
Finále: Itálie – Jugoslávie 1:1 (0:1, 1:1) po prodloužení
Góly: 39. Džajič – 81. Domenghini.
Rozhodoval: Dienst (Švýč.) – 68 818 diváků. Hrálo se 8. června 1968 na Olympijském stadionu v Římě.
Opakované finále: Itálie – Jugoslávie 2:0 (2:0)
Góly: 12. Riva, 31. Anastasi.
Rozhodoval: Maria Ortiz (Špan.) – 32 886 diváků. Hrálo se 10. června 1968 na Olympijském stadionu v Římě
Sestava mistrů Evropy: Zoff – Burgnich, Facchetti, Rosato, Guarneri – Salvadore, Domenghini, De Sisti – Mazzolla, Anastasi, Riva.
„Nezasloužili jsme si remízu s Jugoslávií. V opakovaném zápase však vítězství rozhodně ano.“
Dino Zoff, mistr Európy z roku 1968
Zajímavosti EURO 1968
- Západoněmecký rozhodčí Kurt Tschenscher hodem mincí rozhodl o tom, kdo postoupí do finále poté, co v semifinále mezi SSSR a Itálií gól nepadl. Událo se to v rozhodčí kabině za přítomnosti jeho asistentů a šéfů svazů Itálie (Artemio Francchi) a SSSR (Valentin Granatkin). Kapitáni čekali za dveřmi. Na žádost Granatkina byl první hod zkušební a vyhrála ho ruská strana. Když se však šlo naostro, štěstí se usmálo na Francchiho. Šlo o speciální minci ve vlastnictví rozhodčího, na jedné straně byl vyobrazen míč, na druhé fotbalová branka. Italovi vyšla volba na míč.
- Finále mezi Itálií a Jugoslávií je jediným v historii závěrečných turnajů ME, které nerozhodl jeden zápas.
- Fotbal se dočkal oficiálního mistrovství Evropy na starém kontinentu mezi posledními sporty. Dávno ho předběhlo krasobruslení (první ME v roce 1891), veslování, vzpírání, lední hokej, box, zápas, plavání, kanoistika, judo, atletika, basketbal, volejbal, sportovní gymnastika…
- V roce 1968 mělo Československo přece jen mistry Evropy. Vyhrálo totiž ME do 19 let, když ve finále zdolala Francie 2:1.
- V pěti zápasech závěrečného turnaje padlo pouze 7 gólů, průměr 1,40 na zápas je nejslabší v historii závěrečných turnajů.
Zájezdy na MISTROVSTVÍ EVROPY 2024 🇩🇪
